Motto:

Motto: Mám zkušenosti z práce v hygienické službě a řízení zdravotnictví. Věřím, že tyto mé zkušenosti budou pomáhat kolegům v péči o jejich ordinace.

neděle 17. srpna 2014

A zase jednou o povinném hodnocení kvality

V příloze Zdravotnických novin pro lékařské praxe byl  11.8.2014 publikován článek "Co říkají ambulantní lékaři povinnému hodnocení kvality a bezpečnosti". Po přečtení článku a zejména anketních odpovědí mám pocit, že někteří z diskutujících úplně nepochopili podstatu systému ani záměr ministerstva. Domnívám se, že záměr ministerstva je velmi prospěšný a že určité nepochopení pramení z několika příčin.
Asi úplně první příčinou je velké sebevědomí některých lékařů, kteří si nepřipouštějí, že cokoliv by mohli dělat lépe, než dělají. Druhou příčinou je všeobecná nechuť k administrativě jako takové, včetně té nezbytné. Třetí příčinou je nedostatečné vzdělání našich lékařů v managementu kvality a nedostatečná akceptace skutečnosti, že existují metody, jak předcházet chybám a zejména jak se vyvarovat opakování chyb.
Co způsobuje první příčina? Existují lékaři, kteří od složení atestace nečtou odborné časopisy. Jak lze demonstrovat na pokutách udělených kontrolními orgány, existují lékaři, kteří používají zastaralé, neudržované a nekalibrované přístroje a neuvědomují si, že to může poškodit pacienty a mít i pro lékaře vážné následky. V některých ordinacích není dostatečné a funkční vybavení pro neodkladnou resuscitaci, neprovádí se kontrola exspirace léků. Tento stav je třeba změnit.
Co způsobuje druhá příčina? V řadě ordinací chybí předepsaná evidence léků a zdravotnických prostředků. Někdy lékaři zapomněli, že mají protiepidemický a hygienický provozní řád, natož kde ho mají a co je jeho obsahem. Činnosti, týkající se zdravotnické dokumentace, ochrany dat pacientů, informovaných souhlasů, se často řídí jakýmsi „zvykovým právem“, ne platnými právními předpisy. Tento stav je také třeba změnit.

Třetí příčina způsobuje, že mnoho lékařů se domnívá, že řízení kvality spočívá v tom, že si zaplatí jakési „ISO“ a oznámí to zdravotním pojišťovnám v naději, že zvýšená úhrada jim navrátí alespoň část prostředků, které za „ISO“ zaplatili. Přitom si neuvědomují, že žádné takové „ISO“ vlastně neexistuje. Existuje spousta norem, v jejichž názvu se ISO vyskytuje, z nich malá část se týká zdravotnictví a žádná bezprostředně provozu lékařských ambulancí. Zatímco zdravotnické laboratoře se mohou akreditovat podle normy ČSN EN ISO 15189, ambulance mohou sice získat například certifikaci podle normy ČSN EN ISO 9001, ale tato norma je určena pro organizace výrobní a obchodní, ve zdravotnictví má tato certifikace smysl pro větší instituce s mnoha zaměstnanci a rozhodně nepokryje potřeby zdravotnického zařízení, nemůže nahradit systém hodnocení (a průběžného dodržování) kvality a bezpečí zdravotnické péče.